Alois Jirásek byl určitě plodný a dobrý spisovatel, jen si nejsem už tak moc jist, že měl dostatečné podklady, když psal o příchodů Slovanských  kmenů do naší vlasti . Země to jistě byla krásná a zvěře, ptactva i ryb plná, ale zdaleka nebyla neobydlená. Pravda mnoho lidí zde sice nežilo, ale ti, co zde žili , rozhodně nebyli zaostalí nebo primitivní.  Ještě před pěti sty léty, než sem vstoupila noha prvního Slovana, se zde rozkládal keltský stát, jehož příslušníci byli známí a velmi dobří řemeslníci, především kováři, hrnčíři, šperkaři a bojovníci. Stavěli si velká i menší města, kterým se později říkalo oppida a dovedli se ledasčemu naučit od svých  germánských sousedů. Navštěvovaly je pravidelně kupecké karavany, pro které dokázali stavět dobré silnice a cesty, obchodovali s nimi a vyměňovali si zprávy z Římského imperia či dalekého světa. Když sem konečně dorazili naši předkové, dalo by se říci, že jim mohla připadat tato země jako liduprázdná, ale nebylo tomu tak. Věčné boje a sváry s germánským živlem, který často dotíral na místní lidi, vlastní keltská nesvornost a hlavně neochota vést nekonečné drobné války mezi sebou, spojená s nepřízní přírody, jako byla nutnost stále bojovat se zarůstajícími poli, potýkání se s otrockou prací na odlesňování rychle zarůstající krajiíny, způsobovalo, že postupně odcházeli do příjemnějších krajů na jihu za pohodlnějším životem v Pannonii nebo Noriku ( dnešní Maďarsko a Rakousko).Neodešli ale všichni. Ti vitálnější zde vytvořili zvláštní keltsko-germánské obyvatelstvo, které zde , za neproniknutelnými pralesy žilo sice tvrdý, ale relativně bezpečný život. Slovany samozřejmě čekala při obsazování naší země také jen dřina a pot, ale mohli se opřít o zkušenosti a znalosti lidí, kteří zde přes všechna příkoří přírody žili a pamatovali si co a jak se má dělat. Slované přicházeli v několika vlnách. Od severu, východu i jihu. Prchali před Huny, Germány i Římany, jejichž imperium se pozvolna  rozpadalo. Bylo jich mnoho , mnohem více než těch místních a tak nebylo ani pomyšlení, že by místní lidé byli schopni tomu Slovanskému přílivu čelit. Museli se přizpůsobit a včlenit se do nového živlu, jež nemínil se této krajiny vzdát. Nekonečné lesy držely vodu a tak čisté řeky dokázaly zavlažit jejich malá políčka vyrvaná lesům, ale úrodná a životodárná. Tato země se nedala srovnávat s Východoevropskými nekonečnými travnatými pláněmi, sežehlými sluncem a často bičovanými větrem a nedostatkem vláhy, nebo jejím nadbytkem, proměňujícím ji v neúrodné bahno, kde museli Slované věky žít. Zde, uprostřed Evropy bylo vše, jen vztáhnout ruku a plivnout si do dlaní. Práce bylo dost. Chléb i maso bylo možné položit na stůl či jen zatím na plochý kámen. Vyplatilo se to. Slované uměli vzít do ruky srp i meč. Nebyli o nic horší než ostatní národy tehdejšího světa.

Koho tato doba zajímá, může si o ní přečíst v knize “ Poslední koně“ , až vyjde v některém českém nakladatelství. Napsána už je.