Počet stran: 234
Vázaná
ISBN 978-80-7497-091-7
Zdál se jí sen. V tom snu seděla v soudní síni. Měla na sobě upnuté černé šaty a černé silonky, ze kterých jí ujíždělo oko. Hrozně jí to rozčilovalo a snažila se dát nohu přes nohu tak, aby si toho nikdo nevšimnul. Soudní síň byla téměř prázdná a pořád jí vrtalo hlavou, jak se tam dostala. Nikdy neměla žádné oplétačky se zákonem a tuhle síň znala jenom z filmů. Ale tohle byl nějaký hodně špatný film. Film se špatným koncem. A ještě s horším průběhem. Najednou sebou trhla. Uslyšela svoje jméno.
„ Obžalovaná Lesická, povstaňte a předstupte. Budete vypovídat.“
Soudce za soudním stolem nevypadal zrovna přívětivě. Byl oblečen v černém taláru a v ruce držel kladívko. Před sebou měl soudní spisy a vedle něho seděla zapisovatelka. Víc než co jiného připomínal mrože, měl hustý šedý knír, který se mu při mluvení pohyboval sem a tam. V celé místnosti byla tak dusná atmosféra, že by se dala krájet a Eva si najednou připadala hrozně malinká. Vůbec nechápala, kde se tady najednou vzala a proč po ní najednou žádají občanský průkaz. Zapisovatelka, starší dáma ve špatně padnoucích šatech a s nepodařenou trvalou, zapsala všechna data a s lehkým pohrdáním jí občanku zase vrátila.
Najednou stála za dřevěnou ohrádkou a nohy se jí klepaly strachem. Když se líp rozhlédla, tak ho uviděla. Honzu. Svého kluka. Svého bratra. Seděl po pravé straně od soudce a hlavu měl tak skloněnou, že mu nebylo vidět do tváře. Přesto poznala, že je to on. Její miláček, láska jejího života. Na sobě měl bílou mikinu s kapucí, kterou mu jednou dala k narozeninám. Vedle něho seděl nějaký cizí pán v černém obleku a ten se na ní tak štiplavě díval, že snad měla pocit, že jí propíchne očima. Asi to byl jeho obhájce, kdo jiný by vedle něho seděl v soudní síni.
Soudce začal předčítat soudní spis. Evě se zatočila hlava a zalapala po dechu. Tak proto jsou tady. Někdo je udal. Někdo jim záviděl jejich lásku a měl potřebu zpřetrhat jejich svazek. Ten někdo by si zasluhoval zpřerážet všechny hnáty, protože bez něho by tady vůbec nemusela stát. Co je to za lidi, že závidí lásku mladým lidem? Pak začal samotný výslech.
„ Obžalovaná Lesická, kdy jste se seznámila s panem Jedličkou.“
„ Před dvěma roky.“ Evu píchlo u srdce při vzpomínce na jejich první setkání v tramvaji. Na ten jeho úsměv. Na jeho první oslovení. Byl plachý, ale zároveň tak spontánní, že mu nešlo odolat.
„ Podle soudních spisů jste spolu měli milenecký poměr po celou tu dobu. Přiznáváte to?“
Jak by to nešlo nepřiznat. Nejhezčí roky jejího života.
„ Ano, přiznávám.“ Proboha, proč se jí na to ptá. Vždyť je to snad normální, že když spolu chodí, že spolu něco mají. Taky se ho neptá, jestli spí se svojí manželkou.
„ Podle protokolu se dále uvádí, že v lednu tohoto roku bylo zjištěno, že jste sourozenci. Byla jste seznámena s touto skutečností?“
„No…..já nevím….“ Přece se nepřizná hned, jak by se to dozvěděli, když si slíbili, že to nikomu neřeknou. Neřekli to ani vlastním rodičům, jejich okolí o tom nemělo ani zdání.
„ Podle protokolu se dále uvádí, že podle výsledků DNA bylo potvrzeno, že jste biologičtí sourozenci. Podle určitých svědeckých výpovědí jste spolu i přesto nadále udržovali sexuální vztah. Je to tak?“
Eva zalapala po dechu. Tak se na to přišlo. Proto se ocitla v soudní síni, proto stojí za dřevěnou ohrádkou a musí odpovídat na otázky, o kterých si myslela, že jí je nikdy nikdo nepoloží. Cítila, jak se jí zrychlil tep a do tváří se jí nahrnuly červené ruměnce. Soudce se tvářil samolibě a jeho oči se mu zúžily očekáváním na její odpověď. Rty se mu semkly do škodolibého úsměvu s nadějí, že jí se svými otázkami položí na lopatky. Zdálo se, jakoby se náhle začal zvětšovat a zvětšovat a začal pohlcovat celý prostor. Srdce jí začalo bušit víc a víc a po zádech jí začal stékat studený pot, před očima viděla jenom soudcův obličej a jeho mroží knír a ten najednou začal křičet : „ Přiznej se, přiznej se, my víme, že jsi to udělala! Přiznej se, uleví se ti!“
V okamžiku, kdy myslela, že upadne do mdlob, tak se spojila se pohledem Honzy. Ten mezitím zvednul hlavu a upřeně se zahleděl na svojí sestru a na svojí lásku. Jakoby jí telepaticky předával myšlenku, že v tom není sama, že jestli se provinila, tak nejenom ona, ale i on. Byli na stejné lodi. Na lavici obžalovaných a jejich soudcem byl nejenom soudce v taláru, ale celá společnost, ve které žili. Kdyby se narodili jako děti faraónovi, tak by to naopak bylo žádoucí, aby se spojili. Ale ne však tady, ne v této době. Byli hodni odsouzení. Odsouzení k věčnému zatracení a k pekelnému ohni hříšníků.
„ Ano.“ Tiše špitla. Už jí to bylo jedno. Pokud jí mají odsoudit, tak ať jí odsoudí. Jak se to ale mohli dozvědět, jak a kdo je nahlásil soudu a žádal jejich potrestání, to jí ale nebylo jasné. V tomto okamžiku to už ale bylo jedno.
„ A věděla jste o tom, že jste se dopustili incestu?!“
Jeho hlava se opět zvětšila a očima jí začal propichovat se zjevnou nenávistí. Bylo vidět, jak si jí vychutnává a jak se přímo pase nad její bezmocností. Na tuto otázku mu už ale nedokázala odpovědět a tak opět zaburácel hrozivým hlasem: „ Obžalovaná Lesická, řekněte nám důvod svého počínání. Proč jste nadále udržovala intimní vztah s obžalovaným Jedličkou, i když jste už v té době věděla, že je to váš bratr a tím pádem se dopouštíte incestu?“
Proč ve dne svítí sluníčko a v noci je tma. Proč. Proto. Připadala si jako Johanka z Arku. Tu taky nakonec upálili za kacířství a později byla prohlášena za mučednici.
„ Protože ho mám ráda!“
„ Cha, láska!!!“ Soudcův obličej se zkřivil do nepopsatelného šklebu a začal vykřikovat : „ Tak ona ho má ráda! Prý ho miluje!!Cha cha, já vám dám lásku, já vám ukážu, jak dopadnete, když budete dělat zakázané věci!!!“
Najednou soudní síň zmizela. Zmizel i soudce, i paní zapisovatelka, i dřevěná ohrádka. Společně s Honzou stáli na volném prostranství a byli k sobě svázaní provazy. Na sobě neměli nic, jen takové divné hábity z pytloviny a provazy se jim zařezávali do rukou. Krajina byla divně tichá a pustá a všude se zračilo zvláštní napětí. Nevěděli, proč tam jsou, ale opírali se jeden o druhého s podivnou odevzdaností.
Najednou zaplála hranice. V prostoru se objevil soudcův obličej a s neskonalou vážností začal předčítat pergamen. Na jeho konci se objevily slova : „Tímto se oba dva odsuzují k trestu smrti upálením.“